Pamatujete si ty časy, kdy jste mohli všechny vidět s tlačítkovým mobilem a nikdo se nad tím nepozastavil? Tak ty časy už jsou bohužel dávno pryč. Proč? Protože teď je úplně jiná doba, doba „dotykových telefonů“. Nevěděla jsem, jak jinak to mám nazvat. Ale asi už nepotkáte nikoho, kdo by ten dotykový neměl. Když se nad tím tak zamyslím, tak znám jenom jednu osobu, která má stále tlačítkový telefon a tou je babička z taťkovi strany. Ano, ta jediná. Babička je totiž člověk, co vůbec nerozumí moderním technologiím a nedokážu si představit, jak by ovládala dotykový telefon.
Ovládat tlačítkový je pro ni vlastně mnohem snadnější a lepší. Je to člověk, co internet ani nevyhledává a netráví na něm žádný čas – taková ta stará škola. Já si pamatuji, když jsem měla tlačítkový telefon já. A měla jsem opravdu dlouhou dobu jeden a ten samý a pozor, to i když už jsem chodila na základku do osmé třídy. V té době měl už každý „dotykáč“ a já jediná jsem měla tlačítkový. Měla jsem sice tu možnost si koupit, nebo sehnat dotykový, ale vlastně jsem po tom ve finále vůbec netoužila. Nebyla jsem jako moji vrstevníci a prakticky jsem si s nimi vůbec nerozuměla.
Měli úplně jiné záliby, než já a celkově jsem si připadala tak, že do jejich kolektivu nezapadám, možná to bylo i proto, že jsem prostě byla jiná. A zpětně když se na to dívám, tak mám na to stejný pohled. Já jsem totiž v jejich věku uvažovala úplně jinak a řekla bych, že jsem to měla v hlavě více srovnané než oni. Když jsem poslouchala to, co řešili, tak to pro mě byly kraviny. A tak jsem většinou vždycky o přestávce seděla sama a měla jsem tlačítkový mobil, ve kterém jsem měla stažených pár písniček s oblíbenou hudbou a prostě a jednoduše jsem to moc neřešila a neřeším to ani dneska. Jsem spíše taková samotářka, ale nevadí mi to a jsem takhle spokojená.
